Fornudden

Vytvořil Tomáš Rambousek

8 června, 2020

Možná jste o nich slyšeli. Ti, kdo pamatují pionýrská florbalová léta, je mohli potkat i v Praze. Fialovo-žluté barvy nezapomenete. Stejně jako Los Angeles Lakers, chtěli být tihle namistrovaní frajírci nejlepší. Poslouchejte příběh Fornuddenu, jak ho pro list SportBladet před lety popsal reportér Patrik Burning, jeden z těch, kteří téhle partě byli nablízku…

NEJNAMYŠLENĚJŠÍ NA SVĚTĚ

Ničili soupeře, kouřili před zápasem a svým fanouškům kupovali pivo v plechovkách.

Ale také byli u zrodu toho podivného sportu. Dokázali na své dresy dostat ta nejlepší loga sponzorů a nastavili módu, která dokonce ovlivnila i image dnešní fotbalové superstar Zlatana Ibrahimoviče.

Lockerud, tým z Mariestadu cestoval 253 kilometrů do Stockholmu, aby nastoupil do svého dalšího finále švédské florbalové ligy. Už pětkrát předtím triumfoval. Autobus zastavuje před sportovní halou Nacka, hráči vystoupí na chodník a mizí do kabin.

U dveří pozdraví některé hráče z týmu rivala. Hvězdy Fornuddenu postávají před halou. Stojí a kouří.

Píše se rok 1994 a ve Švédsku na hřišti vidíte trika s límečky, plandavé trenýrky a ve vlasech skoro neviditelné čelenky. Tihle podivíni mají v rukou hole se svítivými čepelemi. Zdá se, že jim patří svět.

Mladí to milují, ale sportovní prostředí je nenávidí. Uprostřed zaběhlých pořádků sportovního světa, ctícího tradici a historii, přichází chaotický malý brácha a krade sponzorské smlouvy, pozornost i televizní čas. A to i přesto, že hráči často vypadají úplně jinak než jako profesionální sportovci.

V roce 1996 se pak stane něco neuvěřitelného. 15 106 fanoušků zaplní halu Globen. Navíc domácí Švédsko poráží Finsko v historicky prvním finále mistrovství světa. Mezi zlatými hrdiny je i Mats Forslund – pan Fornudden. Navzdory krátké historii už mýtická postava tohoto sportu.

Tým, který toužil vytvořit svým image jasnou identitu florbalu ve skutečnosti opravdu vyšlapal cestu dalším. „Byli jsme ta největší sportovní bublina na světě,“ vzpomíná ikonický ostrostřelec Roger Östergren.

“Pokud nejste nejlepší, o sponzoringu se nebudeme bavit”

Šéf společnosti ICA Peter Wiklander přijal v roce 1994 Matse Forslunda ve firemní rezidenci. Nejpopulárnější řetězec švédských maloobchodů se měl stát prvním opravdu významným sponzorem ve florbalovém světě.

Zní to šíleně. 14. února 1988 se tahle banda floutků dala dohromady. O šest let později se stali jedním z nejžádanějších švédských sportovních týmů. Mats Forslund se usadil na židli a vytočil Wiklanderovo číslo. „Zdravím. Dobře. Ne, děkuji. Nebudeme sponzorovat už žádný basketbal,“ chrlil manažer ICA než zavěsil. „Máme IFK Göteborg ve fotbale a Redbergslid v házené. Sponzorujeme pouze to nejlepší. Prostě to nejlepší v každém sportu. Takže pokud nejste nejlepší, nemůžeme se o sponzoringu bavit.“

Jenže Fornudden nejlepší byl. A nakonec to nebyla jen ICA, kdo to pochopil. Distributor kávy Löfbergs Lila podepsal smlouvu s fialovým týmem bez mrknutí oka. Pak přišel Synsam, McDonalds a i vydavatelství Pressbyran. To, jak byly smlouvy vysoké, není už tak působivé, ale potenciál zájmu společností najednou dodal Fornuddenu důstojnosti. Bylo to něco, o čem si mohla spousta týmů ve výrazně větších sportech jen a jen zdát.

Když pak navíc televize SVT koupila vysílací práva na švédské finále v roce 1994, ozval se i oděvní gigant Adidas. Florbal ho začal zajímat a logicky se u toho nachomýtl i Fornudden. Jediným problémem bylo, že na vše bylo málo času.

„Říkali jsme, že to vezmeme jedině tehdy, pokud pro nás vytvoří něco ve fialové a žluté barvě, protože to jsou prostě naše barvy. Ale neměli nic. Nakonec našli nějaké extrémně ošklivé triko. Bylo bílé nebo nažloutlé a mělo šílené vzory. Hráli jsme v nich pouze jeden zápas, ale zrovna ten, ve kterém jsme získali první titul,“ vzpomíná Roger Östergren.

„Ale tehdy to opravdu bylo velké. Když do florbalu vstoupila SVT, přišli sponzoři. Nikdy nezapomenu na finále proti Kistě následující rok, když jsme třikrát vyprodali arénu. Na dveřích pak dali ceduli, že už nepouští dovnitř. Ten první zápas byl naprosto šílený. Lidé viseli z balkonů, v Eriksdahallen se tísnilo 1800 lidí. Bylo to neuvěřitelné. Fakt velké. Dneska si nemyslím, že je florbal tak skvělý,“ dodává chlapík s vizáží francouzského komika Pierra Richarda.

KIM ČONG IL STYLE

Fornudden začal ve čtvrté divizi, ale na různých turnajích rychle dokázal porážet i týmy z elity. Prý to byly klasické psychologické války. Tým z nižší divize soupeři vždycky snadno podcenili.

„Všem v týmu jsme tloukli do hlavy, že jsme lepší, než kdokoli jiný. Byla to čistá indoktrinace, styl Kim Čong Il. Všichni tomu uvěřili. Stejně jako v Severní Koreji. A když jsme pak šli na zápasy, prostě jsme vyhráli. Na druhé straně mohl být Sjöstad nebo Balrog s hráči, kteří byli ve skutečnosti lepší než my. Ale stejně jsme věděli, že vyhrajeme. Věděli jsme, že jsme silnější než oni. Jednou jsme dokonce udělali krizové sezení, když jsme prohráli zápas po 20 vítězstvích v řadě,“ vzpomíná Mats Forslund.

Výsledkem toho bylo, že “Udden” si rychle získal pověst, jak je nafoukaný a arogantní. Ale klubová image neutrpěla a sponzoři rozhodně neodcházeli.

Když tým hrál v nejnižší divizi, přišla z Ameriky nová módní vlna. Snad díky basketbalovým Lakers frčely mikiny ve fialové a žlutá barva. Ve Švédsku byste ale tuhle kombinaci dresů nesehnali. Mats Forslund tak nechal poslat přímo z USA zásilku, kterou vybavil celý tým. Ty barvy nakonec měly i praktickou výhodu. Udden nemusel kupovat druhou sadu dresů na venkovní zápasy. Za fasádou vykřičené barevné kombinace se navíc skrývala profesionalita. Soupeři těžko dokázali Fornudden prokouknout. „Většina trenérů neustále tvrdí, že chce „hrát svou vlastní hru“ a „neposlouchat soupeře“. My jsme to měli přesně naopak. Zaměřili jsme se pouze na soupeře. Vzít mu hračky, zničit ho tím,“ vypráví Forslund.

Mats Forslund a Roger Östergren si nahráli na video tým soupeře, zmapovali možné hrozby a postavili minutovou taktiku. „Když jsme v roce 1997 získali druhý švédský titul, měli jsme jedenáct různých variant přesilovky. Improvizovali jsme celou základní část tak, abychom je neodhalili, než přijde play off. Byly to naše vlastní signály. Jednoduše jsem stál na rozehrávce a vykřikl, jaké číslo jedeme. A sehrálo se to tak rychle, že soupeř na nic nemohl přijít. V play-off jsme pak dávali góly do 45 sekund ve všech našich přesilovkách.”

 

Během prvních let v nejvyšší lize tým trénoval pouze dvakrát týdně. Pak ale přišel naprosto brutální rozvrh. Trénovalo se tak, že se hrály zápasy na dva vítězné góly, a druhá část byla čistě a jen posilovna. Během té doby, než jsme se stali nejlepším týmem světa byl jiný florbalový trénink naprosto neznámá věc. Ale nám tenhle projekt přinesl senzační výsledky. „Když jsem zakládal tým s partou kamarádů z gymnázia v Sandvikenu, řekli jsme si, že vyhrajeme každou ligu od divize 5 až k postupu do ligy, vezmeme si švédské zlato a pak zavřeme krám,“ říká Forslund.

Tým opravdu stoupal velmi rychle z divize 5 do elitní série. V prvním roce skončil ve čtvrtfinále. Druhým rokem ale už bral zlato, třetí rok byl stříbrný a čtvrtý rok padl v semifinále, což byl zase signál k tomu, vyhrát znovu titul.

KAMARÁDSTVÍ STRANOU

Když přijel do Stockholmu Öxabäck až z jižního Švédska, zamluvil Mats Forslund hostům den před zápasem halu na trénink. Přitom zašel pozdravit svého přítele a spoluhráče z reprezentace Niclase Wilhelmssona. Druhý den proti sobě měli stanout v Nacka Sporthallen.

„Věděl jsem, že ta jeho hokejka bývá hodně zahnutá, a tak jsem se zeptal, jestli si s ní můžu zkusit vystřelit. Pak jsem jen řekl: „Jo, fakt dobrá hokejka!“ Ale vlastně jediná věc, která mě zajímala, bylo to, jak velký je ten jeho hák. Druhý den jsem dvě minuty před koncem zápasu poprosil o přeměření jeho čepele a rozhodčí ho poslal na trestnou lavici. Byl to můj nejlepší parťák z národního týmu, bydleli jsme spolu na hotelích. Ale zápas je zápas“, říká Forslund.

Ale to, co dělalo Fornudden jedinečným, nebyla chytrá taktika, poutavé dresy, brutální kondiční trénink. To, čím se z Uddenu stal ve Švédsku sportovní fenomén, byl způsob, jak jeho členové kombinovali seriózní špičkový sport se strategickým budováním klubu.

„Byla to spousta sezení v McDonaldu. Po každém tréninku, když jsme běhali venku, jsme šli nahoru do Nacky k McDonaldu, seděli jsme tam a několik hodin vymýšleli, než jsme šli domů. Všichni byli mladí a svobodní, takže nikdo nepotřeboval jít domů,” říká Mats Forslund.

„Všichni v týmu si mysleli, že jsme středem světa. Že svět je založený na naší pravdě a všechno ostatní bylo nepodstatné. Možná to zní trochu zkresleně, ale chtěli jsme být nejlepší a všichni v týmu tomu věřili. A také jsme byli opatrní v tom, že jsme přivedli pouze lidi, kteří zapadli do party,“ dodává.

Domácí hrací den byla sobota odpoledne. To proto, aby se mohly dodržovat rituály. Dopoledne se hráči potkali v hale, a vyběhli na výklus. Pár cigaret před zápasem, výhra, pár cigaret po zápase a poté přímo dolů do města na povinné oslavy vítězství.

Rituály poznal i tehdejší benjamínek a supertalent Peter Fischerström. Ve Fornuddenu debutoval už ve svých 17 letech.

„Musíš přijít do hospody, říkali mi. Jít na party nebylo nic divného, když jsem byl na střední škole. Ale na druhou stranu bylo trochu divné, když jsem se pak bavil se spolužáky a ti vyprávěli, jak byli na obědě v čínské restauraci, nebo zašli někam na pivo, a já jsem řekl, že jsem byl v Riche. Zase. Přestože to nebylo nějak super dobré, byl jsem s nimi. Od 17 let do třiadvaceti na stejném místě. A nedá se říct, že by mě holky nezajímaly…“

Může to znít banálně a senzačně, ale právě tahle jednotnost se stala nevýznamnou součástí identity i úspěchu Fornuddenu.

„Způsob, jakým tým oslavoval, byl jedinečný. Pokud se šlo ven, šli všichni a to na stejné místo. Marně vzpomínám, že by někdo místo toho jedinkrát zůstal doma. Pak někdo klidně pil colu, a šel domů třeba v osm, a někteří zůstali třeba do tří do rána. Ale byli jsme vždy spolu a na tom bylo něco zatraceně cool,“ říká Roger Östergren.

SLUNGAN

Útočník Thomas Fogelberg se živil jako tanečník nebo barman ve Spy baru ve Stockholmu. Díky tomu byl klíčovou personou Fornuddenu na hřišti i mimo něj.

„Je to jeden z největších bláznů, kteří kdy ve florbalu byli. Byl tím úplně nemocný. Snad byl i prvním zahraničním profíkem ve florbalu. A také naprostý kliďas, který přitom pracoval na všech těch nejdůležitějších barech ve městě. Ale především to byl výjimečný člověk, opravdu jedinečný,“ říká Östergren.

Říkalo se mu „Slungan“ a přišel do Fornuddenu až když parta vydřela postup do Elitserien. Pak se stal jedním z nejuznávanějších florbalistů světa. Však si ho Fornudden hodně považoval, Fogelberg byl důležitý člen týmu. I když…

Před finále prestižního turnaje Czech Open 1995 v Praze seděl Fornudden na náměstí v Praze a obědval. Mats Forslund po několika kousnutích do jídla poznamenal, že Thomas Fogelberg si objednal pivo. „Sakra, teď ale nemůžeme pít pivo. Do zápasu zbývají dvě hodiny!“

Uplyne dvacet minut Fogelberg si objedná další kousek. „Ale “Slungane”, jdi do hajzlu! Nemůžeš kurva pít další!“ zalapal po dechu Forslund. Do půli těla svlečený a chlupatý Fogelberg se pak bezstarostně otočí ke kapitánovi a suše pronese: „Klid. Na hřišti udělám, co bude potřeba.“

Fornudden vyhrál finále 2:0 a Thomas Fogelberg vstřelil oba góly. „Naše výlety takové prostě byly. Byla to kombinace florbalu se zábavou. I když možná já to tam tehdy bral víc jako zábavu. Dal jsem po tom pivu i velkou zmrzlinu, než jsme šli hrát finále. Ale to, co jsem slíbil, jsem splnil,“ říká Fogelberg.

Udden bral v Praze zlato a šéf turnaje Martin Vaculík by možná přidal ještě jednu historku, už ne tak prozaickou. O tom, jak doprovázel Forslunda a spol. na policejní stanici, aby vysvětlili, proč platili kreditními kartami, které jim nepatřily…

PURPLE HAZE

Výlety na hřiště soupeřů byly převážně dlouhé cesty směrem na jih. A měly svá pravidla. Jen co autobus opustil Stockholm, začala kolovat mezi hráči čepice. Za chvíli se vrátila plná mincí i bankovek a na benzínce pak Fogelberg všechno utratil za pivo. Nešlo o to, že by se v autobuse chystala nějaká extra party nebo pijatika. Plechovky doputovaly na zadní sedačky autobusu, kde seděla partička, která si říkala „Purple Haze“.

„Byli jsme první florbalový kotel. A díky němu jsem se i oženil,“ vzpomíná lídr fanoušků Christofer Bergstrand.

„Byli jsme fakt první, dělali jsme si, co jsme chtěli. Jednou jsme dorazili na hřiště NB 87 do Karlstadu a byli jsme jen čtyři. Vešli jsme dovnitř, dělali bordel a hala o nás mluvila. Druhý den o nás psali v tamním časopise. Bavil nás fotbal, historie a kultura fotbalových klubů. A ve florbalu jsme vlastně dělali úplně novou a průkopnickou věc a během pár let ​​jsme se stali podobně slavnými jako ti ve fotbale. Byli jsme králové v malém paláci.“

Fornuddenu tak přibývali díky popularitě i další fanoušci. Když se vyráželo do Göteborgu, často příznivci jezdili společně s týmem a měli od týmu placené ubytováni. „Pamatuji si na výlet do Göteborgu, když nám přinesli sedm bas piv. Řvali jsme celou cestu tam i zpátky. A všechno, co jsme vypili, platil tým. Když jsme potřebovali na něco peníze, šli jsme za někým z vedení a dostali jsme je…“ dodává Bergsrand.

Podobnou podporu fanoušků si užíval i Sjöstad, na jehož zápasy jezdilo i 60 příznivců, jenže tam prý nebylo takové propojení s hráči. „Nevzpomínám si, co to bylo za rok, ale v prvním kole jsme hráli proti Warbergu a tehdy u nás byl mladík Daniel Rylin. Hrál za juniorský nároďák, ale zrovna byl zraněný. Takže když se pak z Warbergu ptali, jestli ten talentovaný junior bude hrát, tak Matte Forslund ukázal na tribunu, kde stál Rylin v hnusné červené paruce…“

Nebyl to úplně běžný způsob, jak se dostat na vrchol, originalita Fornuddenu však byla dozajista největším faktorem úspěchu. Vyhrávali nejen zápasy a tituly, ale také vybudovali značku, která svého času byla ve Švédsku respektovaná. Byli mladí, hladoví a domýšliví. Svou image přitahovali novou generaci nadšenců, kteří vyrostli s plastovými hokejkami na školních hřištích.

EBALON

Popularita rostla, brzy vznikly mládežnické i ženské týmy, ale to zároveň to znamenalo i skryté nástrahy. Vstup peněz do sportu znamenal kromě nových příležitostí také nové potíže.

„Nikdy nezapomenu na zápas v sportovní hale Nacka, když se tam objevil Fogelberg s novou hokejkou. Říkalo se jí Ebalon a bylo to takové „F“,“ vypráví Roger Östergren.

Před sezónou byl totiž Thomas Fogelberg kontaktován člověkem, který se chystal vyvinout novou a revoluční florbalku. Jindy rovná tyč měla těsně před čepelí zahnutí, což mělo za efekt, že spodní strana čepele byla ne jen patou, ale celá na podlaze.

„Myšlenka byla taková, že bychom ji společně vyvinuli a že bych pak získal část výnosu z prodeje,“ vyprávěl Thomas Fogelberg. Jenže po zkoušce prototypu bylo jasné, že to nepůjde. S tou hokejkou se nedalo střílet, driblovat, prostě nic. Bylo to jako hrát s koštětem,“ dodává.

Jenže peníze se hodily a Fogelberg, vázaný svou novou sponzorskou smlouvou a s nadějí na slušné peníze si usmyslel, že první zápas s Ebalonem přece jen přežije. Bohužel, Mats Forslund ho nechal na lavičce. Když bylo pět minut do konce zápasu, Fornudden si vytvořil standardku před bránou soupeře, Forslund si vzal time-out a chystal se Fogelberga poslat na hřiště. Ale ten nebyl nikde, zmizel.

„Nikdo ho neviděl a “Matte” byl v pasti. Pak někdo křičí, že je na tribuně. Když jsme se podívali nahoru, seděl tam se zkříženýma nohama, v jedné ruce kafe a ve druhé klobása. „Hele, jestli jsem nehrál 55 minut, nemusím hrát ani teď,“ řekl nahlas, aby ho slyšela celá hala. To byl prostě „Fägel“,” vzpomíná Roger Östergren.

Hráči Fornuddenu sice vypadali jako profesionálové, ale ve skutečnosti nebyla odměna nikdy vyšší než 10 tisíc švédských korun za zisk mistrovského titulu. A náklady začaly postupně růst. „S prvním týmem bylo hodně práce, a přibývala další okolo mládežnických a ženských výběrů. V roce 2002 jsem si utrhl kolenní vazy rozhodl jsem se skončit s hraním. A v podstatě jsem už neměl ani chuť se podílet na řízení klubu,“ vzpomíná na krizové chvíle Mats Forslund.: „A tak jsme si říkali, že bude chytré, spojit se Haninge…“

UMÍRÁNÍ

Při fúzi mezi Haninge a Fornuddenem v roce 2002 byl takový plán, že „Haningeudden“ převezme dědictví Fornuddenu. Jenže duch staré party už pomalu mizel.

„Velká éra to byla do roku 1999, to byl skutečný Udden. Pak ale přišel trenér Magnus Svensson a skončilo to naše hrdé innebandy, říká Roger Östergren, který dnes pracuje jako učitel.

“Je to asi trochu moje chyba,” připouští dnešní hasič Mats Forslund. „Byl jsem to já, kdo s nimi vedl rozhovor. Všechno znělo skvěle, ale nakonec to nebylo tak dobré, jak jsem si myslel. Začal Fornudden ničit, protože chtěl mít v týmu napětí. Navíc byl také zaměstnancem na plný úvazek, stál hodně peněz, a nakonec se prodražil úplně. Fornudden začal umírat.“

Jedním z mála hráčů, kteří pokračovali v Haninge, byl Peter Fischerström. „Pokusili jsme se pokračovat jako „Haningeudden“, ale nefungovalo to. Haninge nás pohltilo, je nutné si to přiznat. Navíc posledních pár let nebylo tak úplně dobrých, jak by mělo být, Vyhráli jsme titul v roce 94, měli jsme vyhrát 1995, mohli jsme vyhrát 1996, vyhráli jsme 1997. Pak byla šance vyhrát 1998 i 1999, ale už jsme na to neměli. Byli jsme horší. Tam se to zlomilo. Pokud nejste nejlepší nebo alespoň mezi nejlepší trojkou, tak jste vlastně jen vzduch. I proto se stalo to, co se stalo. Skončila hrdost, a my se vzdali identity,“ říká Fischerström.

Fischerströmova kariéra ale nakonec ještě více vzkvétala po přestupu do AIK. Tam se stal kapitánem a lídrem a v sezoně 2003/04 byl vyhlášen nejlepším hráčem Švédska. V národním týmu odehrál 106 zápasů a stal se legendou.

ZLATAN

Když se však dnes 43letého učitele zeptáte na jeho vzpomínky, zní spíš smutně. „Říkám si, jak by ten sport mohl vypadat dnes, kdyby důležití lidé považovali Fornudden spíš za příklad, než za problémové dítě,“ vypráví. „Florbal by byl o něco více otevřený světu. Dnes chceme být jako všichni kolem. Chceme být profesionálové a mít profi přístup jako všechny ostatní sporty, ale nakonec se z nás stal jen jeden z davu. Možná by bylo lepší, mít to tak, jak jsme to měli ve Fornuddenu,“ filozofuje muž, který si v roce 1996 vyzkoušel i zahraniční štaci ve švýcarském Hornets Bülach a v jednom týmu se potkal s tehdejším kapitánem české reprezentace Vladimírem Fuchsem.

Jako dovětek přidává vzpomínku na tehdejší texty v novinách. „Chodil jsem do Městské knihovny dva dny po každém zápase, abych zjistil, jak místní noviny a časopisy psaly o našich zápasech. A v podstatě jsem pravidelně četl zkazky o návštěvách „nafoukaných Stockholmanů,“ lituje legenda florbalu.

„Ona opravdu v polovině 90. let existovala ochota ze strany sponzorů spojit své jméno s florbalem. Nějakým způsobem to vypadalo, že snad i porážíme házenou, ale dnes s ní totálně prohráváme. Koneckonců sponzoři odešli, protože se zklamali. Nevím, co se dalo udělat víc, ale rozhodně to v tom sportu mělo víc jiskřit. Nakonec se začalo psát, že florbalisté jsou jen neúspěšní hokejisté s tenkými čelenkami,“ vypráví Peter Fischerström. A nakonec s úsměvem otočí: „A pak vidíte, že tři roky později mají stejnou čelenku fotbalisté. A dokonce Zlatan si na ní začal tvořit svou image.“

BÝT JINÝ

Těžko říci, jaké by to bylo, kdyby Fornudden nezanikl, zda by florbal vzkvétal. Vždyť i dnes je považován za jeden z největších sportů ve Švédsku. Otázkou však zůstává, jak se tváří a proč ho lidé hrají. A proč byl tehdy tak zajímavý…

V dnešní době v elitních týmech není vidět příliš rozdílů v přístupu ke sportu mezi florbalisty, házenkáři či hokejisty, co se týče tréninkových programů. Ale jedno se prý za ta léta změnilo. „Už neexistují osobnosti. Všichni florbalisté jsou tvarováni do stejné formy. Hráči, kteří vyrůstají pro národní tým jsou jak ze stejné šablony, a nikdo ani nechce, nebo nemá šanci být jiný, pokud chce obléci dres reprezentace. Existují nějaká pravidla, jací musíte být,“ myslí si Roger Östergren o dnešních florbalistech.

Kdo by chtěl filozofovat, asi se bude ptát, proč by měli být florbalisté úplně jiní…

“V polovině 90. let všichni mladí věděli, proč je na dresu florbalový límeček a co je florbalová čelenka. Byla tam hrdost, mládí, ochota být jiný. Dnes vidíte nudu. Žádné konflikty, vše je mírumilovné. Všechno to silné, co bylo, Fornudden měl,” dodává Roger Östergren.

Možná nakonec Fornudden při fúzi s Haninge v roce 2002 ale nezemřel úplně. Legendy zůstávají, příběhy se vypráví.

Mats Forslund, Roger Östergren ani Peter Fischerström pravděpodobně netuší, jestli se ještě potkají na hřišti někdy spolu. Stará parta se naposledy představila ve fialovo-žlutých dresech naposledy ve sportovní hale Nacka na jaře 2003, kdy proti sobě v exhibici stanuly dva týmy pamětníků.

Byli tam hráči, kteří vyrůstali s Forslundem, Östergrenem, Fogelbergem a Fischerströmem jako modlami. Přišli i kluci, kteří na tribuně zpívali písně Purple Hazes, kteří byli fascinováni dnes skoro zapomenutými triumfy. Děti své doby, které v Nacka Sporthall a později Eriksdalshallen viděly sportovní hvězdy, jenž si vybraly svou vlastní cestu. Tahle namyšlená parta ukázala, jak důležitá a zásadní je společná radost a soudržnost pro úspěch sportovního týmu.

Díky tomu dnes můžeme jen přitakat, že společná návštěva McDonaldu může někdy být víc než pětidenní soustředění. Že večerní party může být ve skutečnosti stejně důležitá jako taktická porada.

Poslední zápas odehrál Fornudden 13. března 2002 na hřišti Finnspangu. Vyhrál 6:3. Když skončila tahle éra, všichni, kdo za něj hráli, si legendární fialovo-žluté triko nechali. Já mám to své stále doma ve sklepě.

Patrik Burning

Další podobné články…

Jackpot

Jackpot

Hluzov. Severní část skoro tisícového Černotína, který se v roce 2015 umístil na třetím místě soutěže Vesnice roku....

Ein Berliner

Ein Berliner

Vnímavý, podnikavý, energický. Na první pohled jako Tin Tin. Také podobně zrzavý, jako postavička z velmi populární...