Jackpot

Vytvořil Tomáš Rambousek

8 června, 2020

Hluzov. Severní část skoro tisícového Černotína, který se v roce 2015 umístil na třetím místě soutěže Vesnice roku. Ale jinak toho moc o tomto zapomenutém koutku země na Přerovsku nenajdete. Snad jen lze v kronikách najít, že nejslavnější osobností zde byl jistý Josef Schindler, v devatenáctém století poslanec Moravského zemského sněmu, který ve vsi postavil hned tři vápenky…

Děti odtud jezdí do školy do Hranic a musí se snažit. Kdo na sebe sám neupozorní, zpravidla nemá šanci… Kluci tu hrají fotbal. I Pepa Rýpar kopal za žáčky nebo dorost do svých 15 let skoro každý mistrák.

 

Vlastně nekopal. „Já vlastně odjakživa chytával. Když jsem chytal za SK Hranice, tak jsem jezdil jsem i na výběry Olomouckého kraje,“ vzpomíná. Mezi dvanáctiletými talenty se před ním honí za balónem kluci jako Tomáš Kalas, Falta, Zahradníček, Plšek, Svozil, Ševčík. „Jo, fakt! Dneska spousta z nich tvoří osu v Sigmě Olomouc,“ říká Josef Rýpar. Kdyby vydržel, kdoví.. „Byl to silný ročník kolem těch narozených 93-94. Hodně mě mrzí, že jsem se na to vykašlal,“ směje se dnes.

—-

Vítkovice nastupují do vysněného Poháru mistrů poprvé v historii v domácí aréně. Jenže místo hrdosti přišel tvrdý střet s realitou. Švédská Storvreta kluky ve vykřičeně zelených dresech nešetří. Snad jediný, kdo stíhá fyzicky a oplácí hity drsných Seveřanů je vytáhlý zadák s číslem 31 na zádech. Po souboji s Robinem Nilsberthem ne on, ale právě urostlý Viking padá k zemi a rozráží mantinely. „Už jsem to kdysi říkal. Florbal na té nejvyšší úrovni se musí hrát na hranu, abychom se jim vyrovnali. Nebát se jich. Já si opravdu myslím, že se jich bojíme, a pak to vypadá, jak to vypadá,“ vypráví šestadvacetiletý univerzál. Vítkovice se v duelu se Storvretou nakonec dočkaly čestného gólu a dal ho právě on. Josef Rýpar. Nahrává Lukáš Hrubý, spoluhráč z letních turnajů, který mu cestu do Vítkovic otevřel…

—-

Dnes už to zvykem nebývá, malí kluci berou florbalku do ruky v 6 letech a ve svých devíti mají jasno, že florbal bude tím pravým sportem. Tenhle kluk to měl vlastně úplně jinak. „Ona ta moje kariéra byla taková specifická, dlouhou dobu jsem to kombinoval s fotbalem a jak na vesnici bývá zvykem i jinými sporty a do svých 15 let jsem nevěděl, co budu dělat. Ale rozhodl jsme se pro florbal,“ vzpomíná na úplné začátky hlavní aktér příběhu. Začínal v sousedním městě a týmu FBC Orel Hranice, které juniorskou soutěž vůbec nehrály. Takže v 16 letech naskočil rovnou za chlapy a první zkušenosti získával v Olomoucké mužské lize.

„Hrál jsem se tam dva roky a musím říct, že mezi chlapama to nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Ale zase mi to hodně dalo. Pak jsem se přesouval do Rožnova,“ vypráví. Tehdejší trenér a manažer v jedné osobě Zbyněk Macura si počínal šikovně a přiváděl do Rožnova zajímavé hráče, kteří doplňovali už tak kvalitní tým. V prvním zápase ve žluto-černém dal gól a na další tři přihrál. Rok se hrála třetí liga, ale najednou Sršni kvůli padajícímu Havířovu měli možnost hrát druhou ligu, a tak se to šlo o soutěž výš. „V Rožnově mám doteď spoustu výborných kamarádů. Byla tam skvělá parta lidí, která to uměla jak na baru, tak především na hřišti. Troufám si říct, že kdyby tehdy neválel Litvínov, postoupili bychom do extraligy my.“

—-

Když dal Rožnov gól, byli u toho povětšinou Josefové. Viktořík nebo Rýpar. I druhá nejvyšší liga pak druhému jmenovanému začala být malá: „Cítil jsem, že v Rožnově už se dále neposouvám. Chtělo to změnu. Tak jsem se rozhodl, že zvednu telefon a zavolám Lukášovi Hrubému, jestli by byla možnost ve Vítkovicích zkusit nějaký trénink.“ Kamarád ze společného působení v Rožnově se tak zmínil tehdejšímu trenérovi Michalovi Deusovi: „Ten se ozval, a říkal, že to můžu zkusit, že můžu přijít.“

Jenže když dorazil na první trénink, Michal Deus už měl zabaleno jinam. „Ani jsme se nepotkali, protože to zrovna přebíral Pavel Brus a já začínal pod Pavlem a ten mi narovinu řekl: zkus přípravu a potom ti řeknu, jestli jo, nebo ne…“

Začala možná největší zkouška. Cesty z Hranic na Moravě do Ostravy, každý den 70 kilometrů tam a zase zpět. „Do toho jsem ještě pracoval, tehdy jsem jezdil dodávkou a rozvážel pracovní oblečení po celé republice. Bylo to fakt náročné a doteď si lámu hlavu, jak jsem to mohl všechno vydržet a zvládnout. Ale jo, zamakal jsem, a na konci mi Pavel řekl, že to půjde.“

Vítkovice měly zadarmo fantastického praváka, kterých v republice moc nenajdete. Jackpot zadarmo. „To ani nikdo asi netuší. Ale já jsem si to tehdy zařídil všechno sám. Nadrzo. Pak to bylo prezentováno, jako vítkovický skauting,“ směje se Josef Rýpar.

—-

O florbalu nebylo skoro rok slyšet. Ale najednou se v nejčtenějších českých novinách objeví velmi otevřená zpověď kapitána reprezentace a jednoho z nejuznávanějších centrů švédské Superligy Matěje Jendrišáka. V nároďáku končí. Pod trenérem Kettunenem hrát už nechce. Ve florbalovém prostředí se šušká, že lídra podpořilo dalších 15 hráčů: „Já jsem za ním taky stál při té lednové kvalifikaci. Řekl jsem, že nepojedu, protože jsem si doufal, že se něco stane. Že třeba Peteho odvolají. Ale bohužel. S lidmi na Českém florbale asi hýbat nemůžeme, to si oni musí vyřešit sami,“ přiznává Josef Rýpar.

Kauza reprezentačního týmu začala znovu ožívat po první zveřejněné nominaci na přípravný kemp. Budou opravdu florbalisté dál stát za kapitánem? „Ono s tím nároďákem je to těžké. Já chápu situaci kluků. Matěj v něm byl 10 let, s Petem řešil spoustu věcí a dospělo to tak daleko, že se nepohodli a už to přeteklo. To se musí respektovat, musel toho mít za ty roky opravdu dost.“

Nakonec se mezi pozvanými na kemp objevila i jména těch, kteří lednovou akci bojkotovali. „Mluvil jsem jak s Petem, tak i s Patrikem Dóžou, který mi volal. No, a řekl jsem, že pokud mi přijde pozvánka na kemp, tak asi přijedu. Samozřejmě, nechci si nechat ujít mistrovství světa kvůli lidem, kteří nějakým způsobem drží kouče u kormidla.“

Josef Rýpar není jediný. Ta volba byla opravdu obtížná. „Já vlastně ani nevím, co na to říct. Je to opravdu složité. Štve mě, že se to dostalo až do takového stádia. Nedávno jsme se o tom bavili s Pavlem Brusem. Realizační tým se na to vykašlal, prakticky nás dostali do situace, kdy si máme vybrat jestli pod Petem hrát či nehrát.“ A tak věří, že Matěj Jendrišák tuhle volbu pochopí. „Repre jsme spolu vůbec neřešili. Jen Linköping. To se pobavíme asi až osobně.“

—-

Matěj Jendrišák je persona. Zakotvil v Linköpingu a ve městě, kde se vyrábí trysková letadla, na sebe strhl pozornost. Stihl si už zahrát finále švédské ligy, dvakrát ho vyhlásili nejlepším centrem ligy. Jeho slovo má váhu, i díky němu se Crusaders stali malou českou adresou. Otevřel dveře Tomašíkovi, Němečkovi, ale třeba i brankářovi Janu Binderovi nebo Lukášovi Řezaninovi ze Slovenska. I když ti působili jen v „béčku“. Nyní přichází nový Čech a mohl by to být slušný trumf.

„Byl nejvyšší čas zvednout kotvy. Bude mi 27 let, nejlepší sportovní věk a šance ještě něco dokázat. Takže jsem cítil, že nastal nejvyšší čas odejít a zkusit něco jiného. Ty nabídky byly i dřív, ale pro mě to nebylo moc zajímavé. Nemělo to hlavu ani patu,“ říká Josef Rýpar třeba o mailech ze Siriusu nebo Hollvikenu. Zájem Linköpingu přišel o půl roku později. „Poprvé o tom padla řeč po Poháru mistrů v Ostravě, takže jsem nad tím hodně uvažoval. A po téhle sezóně, co se nedohrála, se znovu ozvali. I díky těm příchodům, co tam teď jsou, a když přišel jako kouč David Gillek v půlce sezony a udělal tam velkou práci, tak mi to dávalo smysl. Navíc je tam Mates, takže to do sebe zapadlo úplně. Jdu to zkusit, je to pro mě velká výzva,“ říká Josef Rýpar odhodlaně.

Podepsáno je na jeden plus jeden rok. „Jsme domluvení, že v lednu si sedneme a řekneme, jestli to má smysl dál. Udělám maximum abych se prosadil a byl platný pro tým.“

Ač byl Matěj Jendrišák zpočátku prostředník, kvanta dalších záležitostí už Josef Rýpar řešil výhradně se sportovním manažerem klubu Johanem Fredrikssonem. „Matěj v podstatě jen sondoval mou situaci po Poháru mistrů. Dal mi vědět, že by Linköping měl zájem. Ale jasně, on byl velký faktor, je to velká florbalová persona a navíc super člověk, který ví, jak to ve Švédsku chodí. Konzultoval jsem s ním hodně věcí a myslím, že mi hodně pomohl a myslím že i hodně pomůže.“

Jak už bylo řečeno, strach z florbalu Josef Rýpar nemá. „Nebojím se toho, a nesmím se toho bát. Beru to jako obrovskou výzvu a jdu do toho s velkou pokorou. Ale já jsme taková povaha, i kdyby mě trenér nepostavil, tak budu dělat vše proto, abych další zápas hrál.“ Je zvyklý na to, že se věcem musí dávat 100 procent. Vždy to tak měl postavené. Musel dřít, vybojovat si pozice sám. „Je to velký skok, ale myslím, že se rychle adaptuju a můžu být platný i v Linköpingu. Jestli nějaký strach je, tak z jazykové bariéry, protože přiznám, že moje angličtina není ideální.“

Vše ostatní by ale prý mělo být v pořádku, a na sever vezme Josef i svou přítelkyni. „Mám zprávy, že tam vše funguje, klub je v pohodě. Domluva s lidmi je zatím v pohodě a spoluhráči jsou z doslechu dobří kluci. Je tam mladý tým, který drží pospolu, takže by neměl být v ničem problém,“ říká. A práci zřejmě zdědí po odcházejícím Ondřejovi Němečkovi. „Manažer Johan Fredriksson má úklidovou firmu. Budu pracovat na půl úvazek, předpokládám že budu nejspíš něco uklízet, takže uvidíme, co mi najdou.“

—-

Švédsko se může těšit na českého kluka, který se nebojí a nejde pro ránu daleko. V české lize nebylo v posledních třech sezonách florbalisty, který by nasbíral více trestných minut. Josef Rýpar je prostě vidět a drzost a tvrdost bere s sebou. „Vlastně jsem ve Švédsku možná kdysi hledal nějaké vzory, ale já se jim hlavně chci vyrovnat. Kdo mě zná, tak ví, že to umím hrotit a schválně i hledám souboje. Dávám do to ho víc, florbal má být ostrý. Možná i proto jsem dostal tuhle šanci. Tak se teď se těším, že se budeme potkávat častěji.“

Kromě florbalu ale samozřejmě angažmá v prestižní lize může hluzovského patriota jen posunout životem dál. „Beru jako výzvu, kromě florbalu si chci zlepšit jazyky a uvidím, co třeba pochytím i ze švédštiny. Ale věřím, že to bude zase další obrovská škola života, chci poznat jinou kulturu jiné prostředí. Poznat, jak se florbal dělá jinde. Teď jsem poznal Vítkovice, kde myslím že se to dělá na docela solidní úrovni. Ale asi se to dá ještě posunout.“

A až se zase vrátí z cesty na sever, možná zase bude čas, zakopat si fotbal za černotínský Sokol. „No jasně, naposledy jsem si byl zahrát asi před třemi lety. Myslím, že jsme urvali výhru 1:0 a hrozný beton jsme hráli,“ směje se. A třeba pak přihlížející obecenstvo u klandrů u piva a klobásy bude mudrovat. Tahle rozlehlá vesnice okolo Hluzovského potoka by totiž mohla mít příběh někoho, kdo něco dokázal.

Další podobné články…

Fornudden

Fornudden

Možná jste o nich slyšeli. Ti, kdo pamatují pionýrská florbalová léta, je mohli potkat i v Praze. Fialovo-žluté barvy...

Ein Berliner

Ein Berliner

Vnímavý, podnikavý, energický. Na první pohled jako Tin Tin. Také podobně zrzavý, jako postavička z velmi populární...